Charta 77 v zápase o lidská práva a občanskou svobodu
Programové teze k projektu mezinárodní konference
Vynoření Charty 77 na politickém horizontu československého dění vyznačilo základní předěl ve vývoji země v období po porážce reformního hnutí z roku 1968. Bylo zábleskem, v jehož světle se ozřejmilo, že dějiny nikdy nekončí a že zůstávají stále otevřené. Ideová orientace Charty 77 - princip nedělitelnosti svobody a všeobecné platnosti lidských a občanských práv, kterou si dala do štítu, byla ve své podstatě radikální výzvou komunistickému totalitnímu režimu. Chartou započala, přicházejíc na »holubičích nožkách«, epocha politiky směřující k obnově občanské společnosti, demokracie a právního řádu, založeného na bezvýhradném uznání lidských a občanských práv. Myšlenka spoluodpovědnosti občana za obecné poměry a aktivity Charty 77 vycházející z této zásady představovaly svéráznou morální revoluci a vedly k vytvoření zárodečných ohnisek občanské společnosti
Charta zůstala svědectvím o ceně osobního rozhodnutí - signatáři Prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977 se stávali chartisty především kvůli vlastní lidské integritě, říkali své »ne« a své »ano«, protože nemohli mlčet k oficiální lži. Charta je tedy historií činu, který se zrodil z pohnutek povýtce morálních a který se posléze stal činem politickým, neboť byl živen vůlí nečekat, až se poměry změní, ale dělat teď a zde, co káže svědomí, hledat v terénu života nové možnosti sebevyjádření, rozšiřovat hranice možného.
Byla také společným prožitkem a úsilím těch, kdo se podpisem oné základní listiny zavazovali zasazovat se jednotlivě i společně o respektování občanských a lidských práv ve vlastní zemi i ve světě, vědomi si své spoluodpovědnosti za obecné poměry a přesvědčeni, že občanská angažovanost má smysl a že přispěje k tomu, aby v Československu mohli všichni občané pracovat a žít jako svobodní lidé.
Charta se stala společenstvím lidí, z nichž každý si zachovával svou lidskou, politickou, světonázorovou integritu, svou svébytnost a morální zodpovědnost. Každý z chartistů si do tohoto společenství přinášel svou osobnostní a názorovou výbavu, svou představu o tom, čím Charta má nebo může být. To, že po celou dobu své existence Charta nepřestávala hledat svou vlastní identitu, opakovaně se tázala po svém smyslu, v často trýznivých debatách hledala, jak naplnit svůj závazek, bylo dáno nejen vnějšími okolnostmi, v nichž žila, ale také růzností představ každého z jejích signatářů o smyslu Charty a cestách k jeho naplnění. Byla však i neustálým hledáním a nacházením konsenzu o společné cestě a potvrzováním vzájemné solidarity; bez ochoty ke konsenzu a bez solidarity by nepřežila ani první rok své existence.
Dokumenty Charty 77
V životě Charty 77 zaujímaly mimořádné místo texty, které zveřejňovali její mluvčí a které byly obecně známé jako její dokumenty. Tato monitorující činnost Charty 77 osvětlovala a prosvětlovala prakticky všechny sféry života v Československu - sociální (mj. hospodářské zákonodárství a situaci odborů), ekonomickou a kulturní, justici, školství, stav životního prostředí, zdravotnictví, vězeňství, praxi úřadů omezující svobodné cestování občanů do ciziny, formy a metody diskriminace občanů v zaměstnání a v povolání, postavení menšin a církví, situaci na poli náboženských práv. Dotýkala se jednotlivých případů, na něž chtěla obrátit pozornost, anebo celých úseků života či zájmů společnosti; byly to často jediné necenzurované, na režimní mašinérii nezávislé informace o stavu země. Takto Charta 77 zmapovala také celé československé zákonodárství z hlediska obou mezinárodních paktů o lidských, občanských, hospodářských a sociálních právech; detailně dokumentovala, které československé zákony odporují mezinárodním závazkům ČSSR, a předkládala návrhy na řešení. Charta se už v prvních deseti letech své existence vyjádřila ve svých dokumentech k mnoha eminentně politickým otázkám: počínaje rokem 1978 uveřejňovala takřka každoročně stanovisko k vojenské intervenci roku 1968 s požadavkem odvolat sovětská vojska z Československa a později i s dalšími politickými požadavky; opakovaně se zabývala situací v Polsku a uveřejnila nejedno otevřené a statečné prohlášení, jako například »Ruce pryč od Polska!« z prosince 1980.
Mezinárodní dimenze působení Charty 77
V tomto ohledu stojí na prvním místě otázky související s takzvaným helsinským procesem. V úvodní deklaraci o zásadách, jimiž se měly řídit vztahy mezi signatáři Závěrečného aktu z Helsinek, byl obsažen také princip VII, podle něhož se účastnické státy Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě zavazovaly respektovat svobodu myšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení, podporovat výkon občanských, politických, kulturních a jiných práv a jednat v souladu s mezinárodními závazky o lidských právech. Přijímajíce tuto zásadu o lidských právech a svobodách, signatáři Závěrečného aktu potvrzovali právo jednotlivce znát svá práva a povinnosti a jednat v souladu s nimi.
Skutečnost, že se v komunistických státech vynořily občanské iniciativy, které vyžadovaly od vlád svých států, aby jednaly v souladu se svými závazky, a vznášely nárok - "znát svá práva a jednat v souladu s nimi", dodala helsinskému procesu na počátku netušený rozměr a novou dynamiku. Do hry vstoupili občané, kteří usvědčovali vlády svých zemí, že neplní své mezinárodní závazky, a vytyčovali na tomto poli požadavky, jejichž legitimitu opírali o ustanovení Závěrečného aktu a další mezinárodní dohody. Kritickými analýzami stavu lidských a občanských práv v Československu a protesty proti jejich porušování pomáhala Charta 77 a sesterské iniciativy z řady zemí, které byly sdruženy v Mezinárodní helsinské federaci za lidská práva, vytvářet podmínky k účinnému tlaku západních vlád na země sovětského bloku při následných schůzkách KBSE v Bělehradě, v Madridu a ve Vídni. Komunistické režimy měly ztíženou možnost pronásledovat obhájce lidských a občanských práv ve vlastních zemích za tuto činnost. Sice se nadále o to pokoušely, nacházejíce jiné, konstruované důvody, dostávaly se však do nových konfliktů s domácími občanskými iniciativami, nechtěně strhávaly do těchto konfliktů širší kruhy veřejnosti a na mezinárodním poli se ocitaly znovu a znovu na pranýři. Podepisujíce mezinárodní deklarace, pakty a dohody o lidských a občanských právech, dostaly se vlády komunistických států do pasti, z níž nebylo tak snadné uniknout.
Úměrně s tím, jak rostla aktivita těchto autentických, nezávislých lidskoprávních a občanskoprávních iniciativ občanů, rozšiřovala se i podpora a solidarita ze strany mezinárodní demokratické veřejnosti i podpora ze strany vlád demokratických států, jakkoli byla opatrná, aby nenarušila křehkou konstrukci détente a nemohla být nazvána zasahováním do vnitřních záležitostí jiných států. V kontextu těchto konfliktů byla zásada nevměšování či nezasahování předmětem meritorní diskuse o tom, kdy je naopak takové zasahování oprávněné z hlediska principů, jež byly všemi zúčastněnými státy přijaty jako základ helsinského procesu.
Pozoruhodnou aktivitu vyvinula Charta 77 v diskusích a stycích s různými nevládními organizacemi a skupinami obránců míru v zemích Západu, včetně německé strany Zelených, a svou argumentací o nedělitelnosti míru vnitřního a vnějšího, o spojitosti občanských a lidských práv s otázkami míru a války ovlivnila stanoviska zahraničních mírových iniciativ.
Charta se zapojila do dialogu a diskuse o všech závažných otázkách doby a vnesla svůj svébytný příspěvek k hledání východisek z krize soudobého světa. Dbala o to, aby na významných mezinárodních fórech vedle hlasu představitelů československého režimu zazníval ještě hlas jiný, neskrývající pravdu o poměrech v zemi za ideologickou frazeologií. Tak se stala časem významným činitelem v mezinárodních vztazích: mluvčí Charty a další její představitelé byli respektovanými partnery v rozhovorech s vysoce postavenými oficiálními zahraničními návštěvníky Prahy.
Samostatnou stránkou mezinárodního působení Charty 77 byla její aktivita uvnitř sovětského bloku. Postupem času Charta 77 navázala spojení se svými přirozenými partnery v Polsku, Maďarsku, v Sovětském svazu a v NDR a podílela se na vytváření mezinárodní sítě spolupráce a solidarity obránců lidských a občanských práv v zemích sovětského bloku; spolupráce Charty s polským Výborem společenské sebeobrany (KOR) a později se Solidaritou otevřela novou kapitolu československo-polských a česko-polských vztahů.
Charta 77 a zhroucení komunistického režimu v posledních šesti týdnech roku 1989
Československá cesta k demokratickému převratu se podstatně odlišovala od způsobu, jakým došlo k dojednané abdikaci komunistické strany na mocenský monopol v sousedním Polsku a Maďarsku, kde pokojný ráz revoluce určila dohoda mezi vedením komunistické strany a opozicí. Pro Československo byla charakteristická neutuchající konfrontace mezi komunistickým establishmentem a ohnisky občanské společnosti, z nichž se postupně vynořovala demokratická opozice. Odmítání nabídek k dialogu a požadavků na demokratizaci systému, setrvání na politice nepřátelství vůči všem, kdo nebyli ochotni podřídit se diktátu komunistické strany, určovaly politiku vedení KSČ i poté, co v Polsku stanul v čele vlády představitel Solidarity a v Maďarsku došlo k dohodě o svobodných volbách a volném utváření politických stran, ba ještě v době po pádu berlínské zdi.
Nakonec i v Československu spočinula tíha dějinného pohybu na rodící se občanské společnosti. Češi a Slováci nebyli osvobozeni zvenčí, třebaže znovuzískali svobodu za těch nejpříznivějších mezinárodních okolností: zázrak svobody byl dílem sebeosvobození. Při tom byly rozhodující dvě okolnosti:
Prvním faktorem byly statisíce lidí v ulicích a na náměstích, kteří se otevřeně distancovali od režimu, jenž se neměl v zahraničí o koho opřít a na koho se spolehnout; v tomto smyslu se o osudu komunistické moci rozhodovalo na ulicích, ale ovšem také v závodech, ve školách, na vesnicích, všude; přelomovou událostí byla vedle demonstrací generální stávka 27. listopadu.
Druhým rozhodujícím faktorem byla schopnost spontánně se formujících představitelů veřejnosti - Občanského fóra a bratislavské Verejnosti proti násiliu - získat a udržet si důvěru veřejnosti, využít masového pohybu jako nátlakového faktoru na dosavadní establishment, stát se rozhodující politickou silou v zemi a zabezpečit nezvratitelnou demokratickou transformaci.
Právě zde sehrála předlistopadová opozice mimořádně velkou roli. Do konce roku 1988 se totiž v Československu, především v českých zemích, vytvořila struktura několika desítek nezávislých iniciativ se spontánní dělbou práce, které měly vlastní informační systém, zasahující veřejnost samizdatovými periodiky a pomocí zahraničních rozhlasových stanic, a řadu vazeb do sousedních zemí a do zahraničí vůbec, zejména systematicky se rozšiřující a intenzifikující spojení s centry politického exilu. Kromě početního růstu těchto občanských iniciativ byla očividná výrazná politizace jejich programů. Na přelomu roku 1988 a 1989 je na místě hovořit o politické opozici. Tato opozice měla v roce 1989 na svém štítu napsán program systémové změny. Nemůže být sporu o tom, že určující bylo směřování k demokracii. Komunistické straně se veřejně upíralo právo na její takzvanou vedoucí úlohu.
V souvislosti s tím Charta postupně ztrácela svou výlučnost a jistým způsobem i původní podobu, protože byla - v mnohém jako iniciátor širšího pohybu - stále více zakomponována do plurality paralelně působících iniciativ, ad hoc se spojujících k různým aktivitám. Mnoho protagonistů Charty 77 působilo v jiných nezávislých společenstvích orientovaných stále více politicky, především v Hnutí za občanskou svobodu, které vystoupilo v říjnu 1988 s uceleným programem zformulovaným v manifestu Demokracii pro všechny. Ze sto dvaceti šesti prvních signatářů manifestu bylo sedmdesát osm chartistů; z nich jednadvacet prošlo v předcházejících dvanácti letech funkcí mluvčího Charty 77. Z jedenácti kontaktních osob, které byly v manifestu uvedeny s plnými adresami, sedm mělo za sebou zkušenosti z výkonu funkce mluvčího Charty 77. Hlavní organizátor Hnutí za občanskou svobodu Rudolf Battěk byl mluvčím Charty v roce 1980, kdy byl odsouzen a následně déle než pět roků vězněn. Finální verzi manifestu napsal Václav Havel. Program obhajoby lidských a občanských práv nebyl opuštěn, avšak byl integrálně zakomponován jako součást "demokracie pro všechny". Podobně tomu bylo při organizování podpisové akce Několik vět v létě 1989.
Až do okamžiku akutní krize režimu, jež vypukla ve dnech 18. a 19. listopadu 1989, představovala ovšem opozice volnou strukturu nezávislých iniciativ. To se rázem změnilo 19. listopadu večer, když se paralelně ustavily v Praze a Bratislavě dvě reprezentace veřejnosti a formující se občanské společnosti - Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. Z osmnácti signatářů prvního provolání Občanského fóra bylo sedm chartistů, představitelem OF se stal jeden z první trojice mluvčích Charty 77 Václav Havel. Charta 77 sama však takřka zcela ustoupila do pozadí, jakmile se chartisté ocitli ve víru velké politiky.
Osobnosti, které prošly školou Charty, ženy a muži pocházející z jejího prostředí nebo z disentu Chartou inspirovaného a s ní spolupracujícího sehráli v okamžiku akutní krize režimu důležitou, ba nezastupitelnou roli. Cenné bylo to, že dokázali už před listopadem 1989 a pak v průběhu demokratické revoluce integrovat všechny antitotalitní síly a vytvořit demokratické koaliční prostředí, z něhož vzešla demokratická transformace.
Občanské fórum, v němž měli přirozenou autoritu a rozhodující slovo chartisté, se stalo nejpozději do dvou týdnů od svého ustavení nejdůležitější politickou silou v zemi. Ve dnech 5. až 7. prosince 1989 překročilo OF svůj Rubikon, když se rozhodlo výrazně se podílet na moci, vstoupit do jednání o složení federální vlády, prosadit, že vláda pod vedením Mariána Čalfy byla jmenovaná 10. prosince ve složení, jež vycházelo na prvním místě z předběžné dohody OF a VPN, a zasáhnout do jednání o obsazení úřadu prezidenta republiky.
Toto rychlé zrání ochoty a vůle Občanského fóra podílet se na moci a z vlády, z parlamentu a z Hradu spolurozhodovat o transformaci systému, ne-li tuto transformaci rozhodujícím způsobem ovlivňovat či řídit, pomohlo dohnat zpoždění, které mělo Československo při uskutečňování demokratické transformace oproti srovnání s Polskem a Maďarskem.
Po listopadu 1989 všichni, kdo do té doby představovali viditelnou a známou tvář Charty 77 a byli vybaveni potřebnou zkušeností a morálně-politickou autoritou, našli okamžité uplatnění: pomáhali zformovat novou mocenskou a státněpolitickou reprezentaci a struktury transformujícího se společenského systému, spoluurčovali směr této transformace i nové zahraniční politiky státu, zaujali místa ve vládách a parlamentech, mezi nově jmenovanými rektory univerzit, mezi těmi, kdo přebudovávali sdělovací prostředky na nástroje svobody slova a utváření svobodného veřejného mínění, zakládali nakladatelství a noviny. Jeden z první trojice mluvčích Charty se stal prezidentem republiky a symbolem kontinuity nových poměrů s demokratickými tradicemi předválečného Československa.
Vilém Prečan